Imperialismus bez lidské tváře?
- Jaromír Jandák / Kolektiv pro práci, kulturu a vědu
Série agresí USA, jejích spojenců a vazalů od Jugoslávie r. 1999, přes Afghánistán r. 2001, Irák r. 2003, Libyi r. 2011 a Sýrii od r. 2015 zdůvodňovala tehdejší režimní propaganda různými ušlechtilými úmysly – vlastnictvím zbraní hromadného ničení, ochranou etnických skupin, civilistů, nutností zabránit genocidě, bojem proti islámským teroristům atd.
Samozřejmě šlo o lživé krytí skutečných kapitálových zájmů, jak kritici tvrdili již v dobách útoků, což se později věrohodně prokázalo. Jestliže v dobách přepadení Jugoslávie, Afghánistánu a Iráku většina české veřejnosti této propagandě věřila, zkušenosti s dalšími zločiny USA a NATO probouzely její stále početnější části ze sna 90. let o konci dějin a světu všeobecného míru, konzumu a harmonie. Žel potenciál tohoto procitnutí nebyl a nemohl být využit. Neexistovala kvalitní organizace dělnicko-lidového hnutí. Následky sklízíme dosud, ale o tom až později.
Když r. 2009 nastupoval do křesla prezidenta USA Barack Obama, některé jeho kroky (zrušení projektu vojenské základny USA v ČR, stažení z Iráku, podpis dohody START), ale zejména slova vyvolávaly iluze o změně praxe USA, NATO a jejich satelitů. Poselství naděje tehdy nehlásali pouze sociální demokraté z různých stran (ČSSD, KSČM) a institucí. Přidávali se různí spolutvůrci polistopadových „pořádků“, kteří si o pár let později uvědomí, že jsou vlastně konzervativci. Dokonce i v poctivých antikapitalistických zdrojích se psalo o imperialismu s lidskou tváří. Jsem přesvědčen o tom, že pojem imperialismus s lidskou tváří je protimluv, který lze snad použít se značkou dávkou nadsázky a s velkými uvozovkami. A se smutkem z miliónů obětí, které přímo i nepřímo způsobil jen v tomto století, ale také se zdůrazňováním příkladů hrdinů, kteří se mu postavili.
„Poslové naděje“ – ve skutečnosti nebezpečných iluzí – nepostřehli, že publikují v časech rozsáhlé krize z nadvýroby zejména západního kapitalismu (nikoliv např. čínského). Dodnes ostatně tito filutové a jejich blízcí druhové nazývají krizi chybně jako finanční. Tato krize akcelerovala hospodářský relativní ústup euro-atlantické osy zejména ve prospěch Číny, což zesílilo snahy USA udržet si postavení násilím. Následovaly Libye, Ukrajina a Sýrie – „poslové naděje“ si sypali popel na hlavu, že se spletli, že Obama nesplnil program a podobné fráze. Buďme ve střehu – připraveni nechápat, co se děje, jsou i nadále.
Imperialistické a závislé administrativy a jejich aparáty v případě Libye, Ukrajiny a Sýrie šířily známé humanitární fráze. V Sýrii a na Ukrajině o to víc, o co se jejich mocenské centrum dostávalo v těchto konfliktech na dostřel proti vzmáhajícímu se konkurentovi – kapitalistickém Rusku. A jeho prostřednictvím k hlavnímu rivalovi – Číně.
V tomto období se náš lid spontánně vzmáhal k protestům vůči protilidovým vládám, ale nezapomínejme na to, že generálkou k nim byly aktivity proti základnám USA v NATO. Již ony měly stovky tisíc aktérů. Jenže pád vlády P. Nečase r. 2013, přímé volby prezidenta r. 2013 a vítězství Miloše Zemana a výsledky krajských voleb r. 2014 usnadnily reformistickým silám splnění úkolu, které se povedlo – ukolébat rodící se lidové hnutí svými deklaracemi o úspěchu ve volbách coby záruce, že je vyhráno. Ukolébání fakticky znamenalo polibek smrti, jehož následky doznívají dosud. Mnohokrát se tento vývoj zmiňoval a kritizoval ve vztahu k vnitropolitickým otázkám, ale po mém soudu se zapomíná, že měl i výrazný mezinárodně- politický rozměr.
Lidové hnutí tedy ještě ani nenastoupilo na scénu a už mu „zakroutili krkem“. Šinkansen, nebo spíše Maglev imperialistických rozporů svištěl k válečnému střetu světových důsledků, k němuž došlo v r. 2022. Od té doby se rozvíjí do stále rozsáhlejších rozměrů. To je epocha, ve které žijeme.
Jak na ni reagovaly dělnicko-lidové třídy ČR? Často jsou obviňovány z pasivity, z ovlivnění dominantní propagandou, ze strkání hlavy do písku, z úpadku vzdělání a neochoty organizovat se a být aktivní…Zase to obvyklé šosáctví, přenášené na hlavy obyčejných pracujících lidí. Nabídnu jiný pohled. Lidé mají až příliš mnoho negativních zkušeností. Z let nadějí 2010-2013, kdy byli zrazeni. Ze slibů různých politiků a prognóz odborníků, jejichž hlavním cílem bylo stát se poslancem, senátorem, zastupitelem, ministrem atd. Z praxe odborových centrál, jejich kolaborace se zaměstnavatelem na pracovišti. Z neschopnosti být solidární jinak než slovy s oběťmi kapitalistického zbídačování, vyhazování z práce, z policejně-soudních represí. Lid je zkušenější, než si myslíme. A proto pocitově nevěří ani různým spasitelům z mimoparlamentní scény a tzv. alternativy. Vidí a slyší v jejich vyjádřeních nekonzistenci, protiklady. Jak důvěryhodní mohou být lidé, kteří vidí „mírovou naději“ v Trumpově administrativě a pak vlažně odsuzují imperialistickou agresi ve Venezuele? Jak můžete věřit zastáncům reálpolitiky, kteří podporují sionistické vraždění a napadání okolních států, jež je dle jejich soudu běžné a věčné, když příčetným lidem musí docházet, že taková kapitalistická reálpolitika musí vést k zániku existence malých států jako je ČR…Atd., atp.
Lkaní nad tím, že lidé mají reagovat přeci spontánně, je mimo vývojový kontext. Nepřihlíží mimo jiné k tomu, že spontánní reakce existuje a má různé tvary – někdy zoufalé, ale může tomu být v prostředí prosycené takovou zkušeností s atrapami antikapitalistických stran jinak? A tak se lidé uchylují do svých bublin – částečně z pochopitelného strachu a zděšení z toho, co se děje, částečně vlivem působení kapitalismu, který je žene do druhé či třetí práce a ani ve vlastním soukromí jim nedopřeje chvíli klidu bez společnosti spektáklu. „Vynalézají“ vlastní světový názor, uzavírají se do internetových bublin podcastů s desetitisíci odběratelů, jež spíše odsuzují k pasivitě, nebo hledají spásu u silné osobnosti, vůdce a hrozbu v představitelném nepříteli. Majitele korporace, řídící představitele státu, jeho aparátu a tajných služeb si představit nedovedou, proto projikují svůj hněv na migranty, muslimy, Židy, Romy, nezaměstnané, bezdomovce, důchodce, mládež, ty, kterým se nechce pracovat atd. Že je to nebezpečné? Samozřejmě ano – imperialismus v krizi a v epoše válek je přirozeným podhoubím nejen přechodu k otevřeným diktaturám, který probíhá zejména v těch státech EU, kde je slabé lidové hnutí, ale také pro prosazovatele „snadných řešení“ v podobě fašismu. Ale existují také pozitivní formy spontaneity. O nich raději z pochopitelných důvodů v prostředí příliš připomínajícím tzv. druhou republiku pomlčím.
Nehledejme spontaneitu lidí v barvotiskových představách demonstrujících mas se vztyčenými prapory. Nehledejme je v tisících kilometrů s peticemi proti čemukoliv či v nepřipravených demonstracích pár desítek lidí před objektivy dnešních bretschneiderů a jejich státně-novinářských spojenců. Lidé jsou na to příliš chytří.
Jakou změnu vnesla do těchto poměrů agrese USA ve Venezuele? Strhla z imperialismu poslední zbytky zdání lidské tváře – každému se ukazuje takový, jaký je. Trump a spol. se netají svými úmysly a cíli, i když k nim přimíchává ingredience boje proti ohrožení USA a proti údajnému obchodu s drogami. To první je taková lež, že ji nehájí ani největší patolízalové amerického imperialismu. U druhého argumentu ale selháváme my jako představitelé lidových vrstev tím, že pouze bráníme oběť poukazy na její zanedbatelnou roli v produkci a obchodu s drogami ve srovnání s jinými státy. Přitom největší drogový trh je v USA a je nemyslitelné, že by se tak dělo bez představitelů amerického státně-monopolního kapitalismu. Ostatně důkazů k tomu je mnoho – viz https://liberationnews.org/western-imperialists-are-the-real-drug-traffickers-not-venezuela/ Někteří badatelé, např. ruský profesor-historik A. Fursov píše, že cca polovina zisků největších světových (euroatlantických) bank souvisí s obchodem s drogami.
Útokem na Venezuelu a vyhrožováním Kolumbii, Kubě, Grónsku ad. padají poslední zbytky polistopadových představ o suverénním vývoji ČR a garanci bezpečnosti ze strany NATO a EU – reakce EU na výhrůžky zakládajícímu členu NATO a členu EU Dánsku je výmluvná.
Takové, jaké byly a jsou, se ukazují i postoje reprezentantů české polokoloniální správy, reprezentované např. bývalým premiérem Fialou. Prohlásil, že pokud povede útok na Venezuelu ke změně tamějšího režimu, je to jen dobře. Těmto panákům vládnoucí třídy nikdy nešlo o obranu svrchovanosti Ukrajiny, ale o co největší oslabení konkurenta-Ruska, případně o parcelování jeho území, a na druhé straně o co nejvazajštější poměr ČR vůči EU a USA. Proto ten aktivistický postoj k válce s Ruskem, proto vojenská dohoda s USA. On a jemu podobní se domnívají, že tím zajistí kapitalismus a vazalství ČR k západnímu imperialismu na věčné časy. Ale nyní jsou zmateni, stejně jako nemalá část „alternativy“, když se jasně ukazuje, že mocenské centrum USA se nerovná mocenským zájmům EU. Že jde o dva subjekty, byť se druhý jmenovaný dostal do postavení nejslabšího článku v imperialistickým řetězci. O to více hospodářsky upadá, utahuje šrouby, cenzuruje, prosazuje antikomunistické zákony, stíhá a trestá lidi soudně i mimosoudně, o to spíše rozdmýchává třídní boj proti většině obyvatel.
Vojenská praxe imperialismu je stále větší části obyvatel nejen ČR zřejmá. Pomineme zástupce a spojence vládnoucích tříd a zastánce konceptu narativů. Ti první to mají v popisu práce, i když zejména spojence může postupně přesvědčit zúrodňovaná (politickým subjektem) sociální zkušenost. Koncept narativů však v nynějším protiživotním vývoji ukazuje svou podstatu – mytologicky a aprioristicky sestavené příběhy, jež jsou postaveny ještě na emocionálním rozdělení dobro/zlo, černá/bílá, se v čase a prostoru nemají měnit. To bylo krásně patrné na vazalech amerického imperialismu v celém světě, kteří často ospravedlňovali přepadení Venezuely argumenty, jež nepoužívá ani vládnoucí moc USA. Vypůjčili si je z arzenálu imperialismu USA, když se ještě halil do cárů pláště „lidské tváře“. Hovořili např. o nedemokratickém režimu ve Venezuele…Se zastánci tohoto přístupu nelze diskutovat – nemají o diskuzi zájem, hájí pouze svou „věčnou pravdu“. USA a západní imperialismu budou obhajovat, i kdyby vyvraždil půlku světa. K spolupachatelství na jejich zločinech zatáhli i ČR, jíž napomáhali zásadně podřídit EU, NATO a USA, a pokud republiku ještě neprodali celou, prodají její zbytky do budoucna.
Imperialismus neměl, nemá a nikdy nebude mít lidskou tvář. Jeho podstata je smrtelně nebezpečná nejen pro lidi, ale i pro všechno živé na planetě Zemi. Dnes to tají mnohem méně než v minulosti. Jeho „recepty“ jsou nefunkční, ale o to více zkázonosné. Už není možné to tajit, proto se nemalá část buržoazních politiků a odborníků odhodlala toto přiznání „vysvětlit“ jako reálnou politiku. Prý svět vždy fungoval tak, že vítězil silnější a prohrával slabší, je tomu tak a bude tomu tak i nadále. Žádnou etickou a vývojovou dimenzi v této přirozenosti prý nemáme hledat – jedině dimenzi záchrany vlastního státu a národa bez ohledu na kohokoliv jiného. V takové perspektivě je, pánové reálpolitikové, existence suverenity a dost možná i národa nezachranitelná. Mimo jiné proto, že jsme o velkou většinu suverenity byli po r. 1989 připraveni. Ale v rámci tohoto pohledu můžete krátkodobě zachovat jen její zbytky, a to na úkor jiných národů, států a regionů.
Abychom ji posléze na základě jiného imperialistického handlu zcela ztratili. Žádné nebezpečné sny o současných středoevropských uniích s militantním Polskem či konzervativním Maďarskem tomu nezabrání. Šance na zachování státní a národní existence ČR, ale i SR a podobných států se vztyčuje až za hranicemi kapitalismu, ve spojenectví, případně sjednocení s kulturně blízkými územími a v internacionálním spojenectví s celosvětovým lidovým a dělnickým hnutím a jeho státy. Čekat na pomoc ze zahraničí však nemůžeme – musíme začít sami v našich podmínkách. Nikdo jiný to za nás neudělá. Bez vzniku svébytného hnutí „zdola“ dnes nedosáhneme ani toho, co sociálně demokratičtí ministři zaváděli „shora“ před desítkami let v západní Evropě i jinde. Toto všechno jsou poselství imperialismu takového, jaký je a jaký vždy byl – po lidské tváři ani památky.
Jaromír Jandák
Obrázky: Kresby sochaře Martina Peče (@martinpecsculpt), copyright autor.
https://www.instagram.com/martinpecsculpt
Autor článku
Kolektiv pro práci, kulturu a vědu
Podobné
Reviews for Imperialismus bez lidské tváře?
There are currently no reviews for Imperialismus bez lidské tváře?
Please sign in or register for a new account to leave a review.